Bylo jí teprve dvaadvacet a měla před sebou jen pár let života. Právě nastoupila do vlaku do Paříže, kde dostala stipendium na tamní hudební škole. Odjížděla v roce 1937 jako nadějná hudební skladatelka a originální dirigentka. K žádosti o stipendium ji přivedl skladatel Bohuslav Martinů, muž již ověnčený slávou, který žil od roku 1923 převážně ve Francii. Během jedné z cest do Čech poznal Vítězslavu Kaprálovou. Padla mu do oka, jednak jako začínající skladatelka a jistě i jako žena. V Paříži pak u něj našla zázemí - hrávali spolu a radil jí s kompozicí. A Martinů - téměř o čvrtstoletí starší - se do ní zamiloval. Z žačky a chráněnky se stala přítelkyně a milenka. Každý se do ní zamiloval Jiří Mucha, syn malíře Alfonse Muchy a jeden z dalších, jimž Vítězslava Kaprálová v Paříži vstoupila do života, ve své knize Podivné lásky napsal: "Že se vztah Martinů k ní měnil, nebyl žádný div. Každý se do ní snadno zamiloval, ale Martinů měl několik důvodů navíc. Byla Češka, milovala Vysočinu, jeho rodný kraj, a jako skladatelka byla přímo duší jeho duše. Stačilo přidat k jejímu zázračnému talentu jeho zkušenost a mohl z ní vypěstovat nejen velkou umělkyni, ale jakousi nástavbu své vlastní bytosti. Martinů, který žil dlouhá léta s hodnou, ale zcela nezúčastněnou Charlottou - dobrou, mateřskou hospodyní, ale žádnou inspirací -, neměl děti a Vitka v něm vyvolávala současně ctižádost otce a inspirující lásku k ideální bytosti. Proto se jí zprvu obával dotknout jinak než slovem, pohledem, myšlenkou. Uvědomoval si, jak málo, mimo své umění, mohl nabídnout o tolik mladší dívce, která se mu jevila jako přelétavý, neposedný skřítek. Všechno by jí byl chtěl dát. Jen to jediné nemohl. To nejdůležitější." Kdo vlastně byl ten "neposedný skřítek"? Pocházela z Brna, otec, uznávaný komponista, vedl hudební školu, matka byla zpěvačka. Vlohy tedy zdědila a rodiče se snažili je rozvíjet. Dost možná, že v ní viděli zázračné dítě. Podporovali ji ve hře na klavír a nebránili jí, ani když začala komponovat, ani když chtěla z Brna odejít do Prahy a později do Paříže. Odmalička byla drobná a křehká, zároveň však prý i tvrdohlavá a samostatná. Už jako pětiletá bez problémů četla, hodně času trávila v otcově hudební škole, naučila se noty a hrávala s ním čtyřručně na klavír. První větší kompozici složila v devíti letech. V té době však také poprvé vážně onemocněla a musela odjet do tuberkulózního sanatoria ve Starém Smokovci. Od té doby ji pronásledovaly zvýšené teploty; signál, že s tělem není něco v pořádku. Velmi talentované děvče Po základní škole si vybrala konzervatoř, jenže v nečekané kombinaci: skladatelství a dirigování. Tehdy bývalo běžné, že pokud už se žena chtěla věnovat hudbě, mohla být buď učitelkou v hudební škole, nebo korepetitorkou v operetě nebo opeře. Otec měl o profesi poměrně dobrý přehled, a tak ji od nápadu odrazoval. Jenže - jak řečeno - ona byla dívka tvrdohlavá. Na brněnské konzervatoři ji přijali, dirigování ji pak učil Zdeněk Chalabala a na kompozici chodila k Vilému Petržalkovi. Její zájem o komponování se zde rozvinul naplno. Konzervatoř ukončila v létě 1935 klavírním koncertem, který sama i dirigovala. Hudební kritici záhy začali psát o dívce s mimořádným hudebním nadáním. Vítězslava Kaprálová však chtěla dál - na pražskou mistrovskou školu kompoziční, kde působil skladatel Vítězslav Novák. Přestěhovala se do Prahy, objevila tu nové umělecké prostředí: koncerty, výstavy, divadla. Ale také poprvé stála na vlastních nohou a musela obracet v kapse každou korunu. Občas řešila dilema, které snad dokáže pochopit jen člověk s podobnou posedlostí: koupit si nové noty, nebo radši něco k jídlu? Domů psávala: "Už tedy bydlím, a to docela dobře. Topit nemusím, poněvadž zrovna vedle je kuchyň a oni mi pouští vždy trochu tepla do pokoje. Pianino hraje moc dobře, a když se to tak vezme, mám to lacinější než loni. Snídaně sestává z kakaa a dvou velkých jakýchsi žemlí, které si já mažu máslem. Desátky mám maminčiny, oběd +- 6 Kč u jedné paní, která bydlí zrovna naproti. Svačím čaj, který si vlastnoručně vyrábím na žehličce." V Paříži Mistrovskou školu dokončila v roce 1937 a zažádala si o státní stipendium do Paříže. Tam na ni čekal Martinů. Poznávala pařížskou kulturní scénu, v jednom z dopisů domů psala: "Včera jsem byla na koncertu Tritonu, kde hráli Bacha, Honeggera, Bartóka a ještě kteréhosi, na kterého né a né si vzpomnět. Šli jsme pak za nimi (to se zde asi vždy dělá) a Šafránek mě představil spoustě lidí, ze kterých uvádím Honeggera, Milhauda, Flor. Schmidta (jak se to píše?), jiní mně vypadli z hlavy. Schmidt byl ke mně velmi milý, i ostatní, a říkali, že je to moc hezké, že píši, já si řekla bodejť né, vy hotntoti, a jinak se omezovala na "oui" a "enchantée". Dopis svědčí o jisté dávce sebevědomí, na něž ovšem mohla mít nárok. V listopadu roku 1937 měla slavnostní premiéru její dnes nejslavnější skladba nazvaná Vojenská symfonieta. Vítězslava Kaprálová ji věnovala Edvardu Benešovi jako vrchnímu veliteli československých ozbrojených sil a prezident jí za to osobně poděkoval. Autorka na to byla patřičně hrdá. Její skladby se hrály doma i v cizině. Na Vánoce pohnutého roku 1939 dirigovala své Vánoční preludium ve francouzském rozhlase. Další její kompozici - Dubnová preludia op. 13 - si vybral na koncerty klavírista Rudolf Firkušný. Ovací se dočkala i na Mezinárodním festivalu soudobé hudby v Londýně. Její Vojenská symfonieta zahajovala celý program a obecenstvo mladou dirigentku osmkrát bouřlivě vyvolalo zpátky na scénu. Bohuslav Martinů, který Vítězslavu Kaprálovou tehdy doprovázel, poslal jejím rodičům telegram tohoto znění: "Koncert dopadl moc dobře. Vitulka dirigovala jako ,lef´ a úspěch byl veliký, pošleme výstřižky z novin, gratuluji a zdravím." Všichni její muži Nad Československem se stahovaly mraky protektorátu, v Paříži si zatím nějaké válečné noční můry nepřipouštěli. Vítězslava Kaprálová komponovala a prožívala další milostné příběhy. Idyla? Vzpomeňme jen na její věčně zvýšené teploty. Pamětníci říkají, že v té době žila velmi skromně a příliš nejedla. Na zdraví jí to patrně nepřidalo. V březnu 1938 psala z Francie rodičům, že má dvě nabídky k sňatku. Jedním nápadníkem byl jakýsi dr. Hauner, který ji moc nezaujal, druhým inženýr Rudolf Kopec. Toho poznala v pěveckém kroužku krajanů. Hodil se k ní věkem, na rozdíl od něžného Bohuslava Martinů nebyl tak emocionální. Nakonec si však přestali rozumět politicky - Rudolf Kopec označil po Mnichovu Beneše za zrádce, zatímco Vítězslava Kaprálová ho stále považovala za prezidenta a obsazení Československa těžce nesla. Nakrátko se vrátila domů, ale z Francie jí nepřestával psát Bohuslav Martinů a zařizoval pro ni nové stipendium. V lednu 1939 odjela. Komponovala pak Elegii věnovanou památce Karla Čapka a další skladby. Zjara potkala v Paříži syna malíře Alfonse Muchy Jiřího. Velmi rychle se spřátelili. Jiří Mucha ve Francii využíval dřívějších známostí svého otce, organizoval společenský život českých utečenců a stýkal se s dalšími umělci, kteří zůstali za hranicemi. Patřil mezi ně novinář Egon Ervín Kisch, pianista Rudolf Firkušný, spisovatel Egon Hostovský, nakladatel Julius Firt, výtvarníci Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister, herec Hugo Haas. Scházeli se ve známé kavárně U Dvou magotů, dalším místem, kam česká komunita chodila, bylo Café Flore. Sem zase chodil Picasso nebo Jean Cocteau. Vybraná společnost pro mladou umělkyni. Svatba bez líbánek U Muchy občas sice bydlela, ale přitom si dál dopisovala s inženýrem Kopcem. A také Martinů mohl dál žít nadějí; slíbila mu, že spolu pojedou na turné do Ameriky. A jednou odjela s Jiřím Muchou za Martinů na jeho venkovské sídlo. "Martinů byl rád, že má Vitku nablízku, a na mou existenci v jejím životě si už zvykl," popsal později Jiří Mucha situaci, která oběma mužům nemusela být příjemná. "Byl ke mně milý, přátelský, a dnes, kdy znám lépe celou situaci, myslím, že se mu ulevilo, když ve mně poznal mimovolného spojence proti Kopcovu vlivu. Ten nejen že ji stále lákal do protektorátu - tedy z jeho dosahu - ale Martinů jasně vycítil, co jsem dodatečně rozpoznal i já - že manželství s ním mohlo pro Vitku znamenat konec umělecké dráhy." Podivnou situaci se Jiří Mucha snažil vyřešit tím, že nabídl Vítězslavě zasnoubení. Jako budoucí příslušník zahraniční armády však musel odjet na vojenský výcvik na jih Francie. Kdo ví, co tehdy úspěšné mladé dámě napovídalo srdce, jak moc si byla jistá či spíše nejistá svými city, které jinak dokázala tak skvěle zakomponovat do hudby. Faktem je, že k Muchovu překvapení začala plánovat svatbu s jeho přítelem, letcem Ivem Tondrem. Jiří Mucha se záhy vrátil na malou dovolenou a v dubnu 1940 se on a Vitka vzali. Jiří Mucha však musel zpět do výcvikového tábora a čekal, že za ním jeho žena přijede. Ona však odjezd stále odkládala a navíc se v jednom z dopisů zmínila, že byla na vyšetření u lékaře, který jí doporučil operaci. Jiřímu Muchovi jako bývalému medikovi se to nezdálo, požádal proto znovu o krátkou dovolenou a jel za manželkou. Našel ji už v nemocnici. Odvezl si ji na jih, kde byla hospitalizována v Montpellieru. Hospitalizována, nikoli léčena. Nikdo totiž přesně nevěděl, proč má horečky, bolesti a chřadne před očima. Nakonec se lékaři rozhodli pro operaci, ale na nic nepřišli. Mluvilo se o pravděpodobném rozsevu tuberkulózy do celého organismu. Bylo jí pětadvacet let. Čtyři dny před tím, než zemřela, vstoupila do Paříže německá vojska. Kdyby člověk nevěděl nic o její hudbě, mohl by si myslet, že to byla trochu nevyrovnaná žena, která uměla zamotat nejednu mužskou hlavu. Zná-li však její hudbu, musí si říct, že to byla žena hodně výjimečná. VÍTĚZSLAVA KAPRÁLOVÁ leden 1915, červen 1940 otec, uznávaný komponista, vedl hudební školu v Brně, matka byla zpěvačka studia: v roce 1935 ukončila konzervatoř v Brně, poté nastoupila na pražskou mistrovskou školu kompoziční. V roce 1937 získala stipendium na pařížské École Normale de Musique 1940 se v Paříži provdala za Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy Dílo: Vojenská symfonieta, klavírní skladby (např. Dubnová preludia), vokální skladby (např. Jablko z klína, Sbohem a šáteček, Zpíváno do dálky)
|